Historie těžby živce v Borech

Vzpomínky dlouholetého zaměstnance MŠLZ pana Jindřicha Fňukala:

Půjdete-li z Borů polní cestou směrem na Netín, přijdete asi po 1 km ke kopci porostlém lesním porostem, kterému se říká Hatě. Tento kopec v sobě skrýval několik žil živce, které jsou uloženy od západu k východu se spádem 4O až 55 stupňů a síle od 5 m do 20 m.

Tyto žíly se skládají z podloží, mateční žíly a nadloží. Živec samotný dělíme na sodný a draselný. Používá se do polev na porcelán. Živec zde začal kutat po první světové válce nějaký Ital. Dobývání prováděl povrchově. Když mu spadlo nadloží na žíle č. 5 přestal těžit a odešel. V roce 1946 zde začal těžit nějaký Šlof z Brna, který toho asi po jednom roce nechal.

Potom asi v roce 1951-2 se zde ujala kutacích prací firma Moravské zeměvrtné závody Brno. V roce 1953-4 došlo k dalšímu dělení této firmy, které zůstaly průzkumné práce a vlastní těžba byla svěřena Moravským keramickým závodům Rájec-Jestřebí.

Zpočátku se pracovalo v primitivních podmínkách. Pod zemí se hornina vrtala suchou cestou. Horníci byli proti prachu chráněni jen rouškou na ústech. Vrtáním vznikalo tolik prachu, že z šachty horníci vycházeli jako mlynáři. Odstřelená hornina se vyvážela na povrch, kde se vyklápěla a pracovníci ji přebírali a třídili podle jakosti. Před nepřízní počasí byli chráněni jen obyčejnou kůlnou.

Následkem větších požadavků na výrobu bylo přistoupeno k rychlejšímu třídění. Byla proto postavena třídírna, na kterou byla hornina s vozíky vytahována vrátkem do výklopníku, pod kterým byl podavač, kterým se hornina pravidelně podávala na transportní pás u kterého stáli třídiči. Ti ručně třídili materiál podle kvality na GŽI, GŽII, ŽPI, ŽPII a křemen. Po nátlaku lékařů bylo přistoupeno k vrtání ze suché cesty na cestu mokrou. Z počátku se tomu vrtaři bránili, poněvadž místo jedné hadice museli manipulovat s dvěma. Toto ztížení práce bylo pochopeno až po důkladném vysvětlení, jak je prach z vrtání nebezpečný lidskému zdraví.

Největší brzdou rozvoje výroby byla expedice různých druhů materiálu do dvou sýpek, které zbyly po starém závodě. Proto bylo přistoupeno ke stavbě sýpek nových. Nové sýpky byly postaveny tak, že pod nimi procházel dlouhý transportní pás, po kterém šla hornina, která byla tříděna a shrnována do jednotlivých boxů podle jakosti živce. Před touto třídící linkou byl výklopník, kde se vyklápěly vozy (hunty) na rošt, který byl umístěn pod podavačem. Ten pravidelně podával surovinu na další transportní pás. Ten vynášel materiál na vibrační třídič skrápěný vodou. Od tohoto třídiče na třídicí pás, kde se dále třídil ručně. Poněvadž mnoho kvalitní horniny - drobného živce se při tomto způsobu třídění objevovalo na haldě, která již nešla ručně dále třídit, bylo nutno řešit její lepší zužitkování. Byl realizován návrh na postavení linky zvané Sortex. Tato linka byla řešena tak, že drobný materiál se nahrnoval pomocí vrátku do násypky z které byl pouštěn na pásky, kterou hlídaly elektromagnetické separátory. Tady fotobuňky hlídaly světlý a tmavý materiál a odfukováním tmavého materiálu byla hornina čištěna. Jelikož od roku 1965 již nebyl prováděn další geologický průzkum, tak došlo k dotěžování ložiska, které trvalo až do roku 1972. V roce 1973 se prováděly likvidační práce a nakládání zbytků rubaniny. Mezi tím závod postavil nový kamenolom v Krásněvsi. Úplným dokončením težby živce bylo provedení rekultivace těžebního a zpracovatelského území a vysázení lesního porostu kolem roku 1980.

Za plného provozu bylo v závodu zaměstnáno na dvě směny mezi 85 až 90 pracovníky. Největší denní zásilka byla až 15 vagonů vytříděné suroviny za den. Živec se dopravoval nákladními automobily do Velkého Meziříčí na nádraží ČSD. Největšími odběrateli byly závody - mlýny Poběžovice, Neclov, Stará Role v západních Čechách.

Při své 22 leté existenci závod byl významným zdrojem zaměstnání nejen pro obyvatele Borů, ale i širokého okolí. S úctou vzpomínáme památky dvou zaměstnanců závodu - Richarda Vrbky a Františka Blahy - elektrikářů, kteří podlehli smrtelným úrazům.

Díky provozu závodu na těžbu živce jeho zaměstnanci každoročně oslavovali den 9. září jako Den horníků.

Během provozu těžby živce byl závod rájem pro sběratele minerálů, kterých se zde nacházelo na 60 druhů.  Další foto ZDE