Projdete podchodem a halou malého, ale krásného nádraží...

 

O kterém tak pěkně psal pan Milan Šimečka, ve své knize Konec nehybnosti.

Na svých cestách do Brna a přes Brno pozoruji už nejméně deset let zmatené stavební práce na brněnském nádraží, které budí dojem, že jde o demolici. Nejde ovšem o demolici, jde o generální opravu a o přestavbu. Tento demoliční stav brněnského nádraží trvá tak dlouho, že mi už z paměti vymizela jeho normální podoba. Už si nepamatuji, jak dlouho to bylo, když se do haly vstupovalo a vycházelo normálním vchodem, když se člověk nemusel motat jakousi špinavou podzemní chodbou. Viděl jsem starou pohlednici, která zachycovala nádraží a prostor před ním ve dvacátých letech. Všechno vypadalo prostorně, dokonce vznosně a velkoměstsky. Rostlo tu plno stromů, před nádražím stály drožky a hotel Padovec se mohl hodit ještě docela jako cíl svatebních cest. Já samozřejmě beru do úvahy, že celkový civilizační vzrůst, automobilismus a všechno ostatní nutně stísnilo a zošklivilo celý prostor. Ale přesto nemohu potlačit depresivní návaly, když se prodírám podzemní štolou s obílenými stěnami zakopávám o prkenné provizorní podlahy a když mi vítr vmete do očí prach z hromady rumu. Přestože jsem byl novinami poučen o tom, že z tohoto popela povstane něco nového, že přibudou rozsáhlé podzemní prostory, vnímám dlouhotrvající rumoviště jako trvalý znak úpadku, symbol neschopnosti státu zvládnout stárnutí toho, co tu zanechaly šikovné a podnikavé předcházející generace.  Překvapuje mne a děsí apatie těch desetitisíců, kteří  tudy denně prolézají, vždyť všichni ti lidé asi vědí, že za Rakouska se taková díla jako brněnské nádraží, a dokonce i větší, stavěla dva roky a že i jinde na světě vyrostou mnohem složitější díla za ještě kratší dobu. Čert ví, jak to je. Třeba se s tím všichni už smířili.

Vždy si vydechnu, když vlak opustí brněnské nádraží. Mám pocit, že opouštíme zónu, která mi utkvěla v paměti z Tarkovského filmu Stalker. Ujedu celkem slušným vlakem sedmdesát kilometrů a vystoupím na nádražíčku ve Skleném nad Oslavou. Na nástupišti je čisto a pokojně, pan výpravčí počká, až se za čtyřmi či pěti cestujícími zavřou dveře, a dá znamení k odjezdu, já projdu podzemní chodbou a vystoupím po schodech do malé vstupní haly. Dlaždice se leknou čistotou, tři pěkně natřené lavice, okna a dveře vypadají, jako by ani nebyly zasklené. A všude kolem malá botanická zahrada, palmičky, klívie, filodendrony, a na oknech kořenáče muškáty. Na jaře, v zimě a na podzim je tu teplo a v létě chládek. U okénka pokladny je zvonek, na ten se zazvoní, přijde paní a zeptá se, kam to bude, pěkně nám popršelo, takže začnou jezdit houbaři. Venku před nádražím je bíle natřený plůtek a květinová zahrada. Čundráci sedí upraveně na schodech a tiše brnkají na kytaru, opilce jsem tu nikdy neviděl. Trochu stranou stojí starodávné stojany na kola. Někdo přijede na kole, odjede vlakem, a když se vrátí, najde tu kolo a jede domů. Taky jsem to tak jednou udělal kvůli tomu stojanu, v dětství byly tyto stojany před fabrikou, u které jsme bydleli. Ráno přijeli dělníci, dali do stojanů kola a po směně na nich odjeli. Ve Frankfurtu nad Mohanem jsem  kdysi viděl, jak přijížděli lidé auty, nechali je stát na velikých parkovištích a někam odletěli. Jiní lidé odněkud přilétali, nastupovali do aut a odjížděli domů. Připadalo mi to ohromně praktické.

Obě nádraží, velké i malé, jsou samozřejmě spravovány stejným státem, vládne jim stejný ministr dopravy. Jsou součástí jednoho a téhož režimu. Zaměstnanci mají stejné platy, přednosta v Brně je určitě členem strany a ve Skleném asi taky. Pracovat u dráhy není žádný med, lidi se tam nehrnou a definitiva už dávno neplatí. Rozdíl mezi těmi nádražími mě prostě znervózňuje.

Před lety byla velmi populární Schumacherova knížka Small is Beautiful. V Anglii vzniklo dokonce celé hnutí za malé, ale pěkné věci, za malé, ale důležité činy. Ptám se sám sebe, zda to není prostě v tom, malé nádraží je pěkné prostě proto, že je malé. Tato skutečnost fyzikálního řádu je jednoduše nadřazená všem sociálním systémům a režimům, včetně našeho prý socialistického. Trochu mě mate, že jsem už viděl malá nádraží, například ve Velkých Levárech, která se zalykala smradem a špínou.

Hosté ze Západu, kteří znají socialistické teorie z knih, se mi někdy zaraženě svěřují s poznáním, které je přímo v rozporu s teorií (ti, kteří dosud nevědí, že u nás je všechno v rozporu s  teorií). Podle jejich teoretických představ by mělo být všechno, co obhospodařuje mocný stát, který hlídá kasu-to znamená veřejné stavby, prostranství, železnice, prostě všechno velké a nesoukromé-, vznosné, bohaté a příkladné. Tak to přece stojí v knížkách, které si oni tam na Západě čtou. A u nás je právě to státní, to společné, veřejné, dotované a vystavované na odiv odřené, nepořádné, špinavé, nevlídné a zpustlé jako to brněnské nádraží. A naopak, všechny domečky na vesnicích jsou úhledné, čisté, jaksi až přehnaně honosné, zahrady v dosahu soukromých rýčů barevné a pyšné. Státní činžáky ve městě, na sídlištích vypadají hrůzně, na schodištích je smetiště a na zdech neslušné kresby. Za dveřmi se často nacházejí privátní království, vylepšené soukromou fantazií a prací. A to nemluvím o vilách, které lze vidět na předměstích, nejsou to zrovna Beverly Hills, ale k zahození to také není.

Teorii o nadřazenosti společného nad soukromým, velkým nad malým, byli nepochybně oddáni i vůdcové východoevropského omylu. Přímo zuřivě vyjímali z osobního soukromého dozoru všechno, co se dalo. Nemyslím ani, že to nějak souviselo s nepřátelstvím k soukromému vlastnictví, spíše s nepřátelstvím ke všemu, co si zachovalo nezávislost na státu a jeho byrokracii. Na základě této posedlosti byl v několika generacích zničen pocit odpovědnosti vůči všemu veřejnému a fakticky celá země se stala bezprizorná, nikomu už nic nepatřilo a s tím, jak se stále více zanonymňovalo státní vlastnictví, se šířila ona na Východě všeobecně známá nezodpovědnost, v ruském pojmenování-obezličky. Přitom žádný jiný omyl abstraktní socialistické teorie nevykázal takovou vytrvalost jako tento. Scestná vize státní gigantománie byla přímo obsedantní a možná jen malé rozměry naší země nás zachránily před změnami v toku řek a velkými stavbami komunismu. Už nevím, u kterého západního obdivovatele kolosálních přeměn v Rusku jsem četl přímo zrůdnou omluvu pro Stalinovu zálibu v obrovitých stavbách. Bylo řečeno, že moskevské metro je proto tak nákladně vyzdobeno mramorovou pompou, protože sovětská vláda chtěla aspoň cestou do práce dopřát sovětským pracujícím trochu přepychu, když jinak musejí žít doma tak skromně. Pravděpodobně ani onen obdivovatel tehdy nevěděl, že v době mramorového opojení umírali na venkově milióny lidí hlady.

Celá tato zvrácenost trvala vlastně až do nedávné doby; sovětský trpaslík musel být největší ze všech trpaslíků. Všechny východoevropské režimy tuto obsesi přejaly. Československé vedení se vyznamenalo obzvláštní blbostí, protože si zamanulo mít největší Stalinovu sochu na světě. Kdyby se tehdy mohlo hlasovat o tom, zda má nebo nemá být vyhozena do povětří, byl bych zuřivě agitoval pro to, aby byla ponechána na místě, jako skutečný pomník toho, čeho je nekontrolovatelný stát schopen.

Jenže celá tato historie nevysvětluje, proč je pěkné malé nádraží ve Skleném, když jsou všichni jeho zaměstnanci na tom tak, jako na nádraží v Brně. Na Schumacherově Small is Beautiful něco je. Lidé pracují jistě především proto, aby dostali za práci zaplaceno a mohli žít. Současně však, ti lepší z nich, nesou v sobě zbytky dělnosti z doby, kdy práce nebyla odcizená, kdy se dalo dílo přehlédnout spokojeným pohledem jako rovná brázda za pluhem nebo ručně ušité boty. Zničením řemesel, rolnické práce a živností v našem systému tento spokojený pohled na vlastní dílo většinou zanikl. Zvláště pak na velkých pracovištích. Již samo slovo pracoviště, předtím neznámé, signalizuje, že všude je to stejné, práce jako práce, fabrika jako fabrika, nádraží jako nádraží. Zůstal skutečně jen rozdíl ve velikosti. Malé nádraží je přehledné, rozdělení odpovědnosti je viditelné, umyté okno má pořád vztah k tomu, kdo umýval, málo zaměstnanců je schopno si ještě podržet vztah k malému objektu, kde tráví hodně času, řízení je spíše osobní než byrokratické, souvislosti ve spolupráci jsou ještě cítit atd. Všechno co je malé, jakž takž vzdoruje všeobecné devastaci velkých zařízení.    Existují ještě pěkné malé vesnice, malé kavárničky, malá políčka, malé kostelíky a malá nádraží. Ve slušné podobě zůstává vlastně zachováno jen to, co mohou zvládnout svou prací jednotlivci nebo malá skupiny dobře spolupracujících lidí. Systém ovšem nenávidí toto drobení, proto slučuje obce, družstva, továrny a nejraději by měl z celé země jedno jediné pracoviště, které by mohl vzít na povel. Prostě nesnesl mnoho malých zodpovědností, tušil správně, že v nich zdůstojnění lidé by se mohli postavit proti centrální blbosti.

Jestliže se tato centralistická obsese unifikuje k smrti, a o tom již není pochyby, budeme muset rozložit zodpovědnost opět tak, aby odpovídala rozměru člověka, budeme muset rychle obnovit svobodu pro malé projekty, přehledné pro jedince a pro malou skupinu lidí. Tímto způsobem může zkrásnět polovina toho, co potřebujeme k životu. Ta druhá polovina se už do malého a uklizeného prostoru vtěsnat nedá; nedá se sem vtěsnat ani výroba televizorů, ani brněnské nádraží. Bohužel. Zodpovědnosti lze ovšem rozkouskovat vždycky.

Koupil jsem si na nádraží ve Skleném lístek do Prahy a pozoroval dvě „příslušnice modré armády" (jak strašné!), kterak otírají mokrým hadrem prach z listů fíkusů. Řekl jsem: To není nádraží, ale botanické zahrada. A ony hned, abych to zapsal do knihy přání a stížností, že jim to pomůže v jakési soutěži. Tak jsem napsal chválu do knihy a podepsal jsem se. Doufám, že o mně náčelníci na trati Brno-Havlíčkův Brod nikdy neslyšeli. Zkoumej, jakou jsi udělal hloupost, když tě chválí nepřítel, pravil prý kdysi August Bebel. Zlatá slova, která otravovala ovzduší na východě desítky let. Bůhví, jestli to vymyslel Bebel, mohl to vymyslet kdokoliv.

Před nádražní budovou se dáte rovně a pak hned první odbočkou vpravo. Dojít až k turistickému rozcestníku na hlavní silnici je zacházka. Přejdete železniční most. Trať tu vede v úctyhodném zářezu.

 

Dáte se vpravo a už se můžete kochat krásnými pohledy na krajinu, zejména Cyrilovské kopce.

Minete křížek...

 

A už se blížíme k lesu... Jdeme stále po žluté.. Zde Lesy ČR pamatovaly na unavené turisty.   

A protože jste odpočatí a jistě máte rádi tajemno, zajdete si kousek doleva do lesa k Divoženčí skále, ke které se vztahují hned dvě místní pověsti

---

Pověst o skále v Borech
V lese nedaleko Těšíkova mlýna stojí černá, ponurá skála, zvaná lidově „Divoženčí skála". Vypráví se o ní, že v dobách, kdy ještě rostl kolem ní prales, v ní bydlily divé ženy zvané divoženky.
Stalo se, že blízko toho lesa měl své políčko chudý krejčí ze vsi. Na políčku měl zasetý hrách. Když hrách dozrával, tu milý krejčí zpozoroval, že mu jej někdo vytrhává a rozhazuje po poli. Vyšel si jedné měsíční noci na hlídku. Hlídal, až na něho padlo spaní a usnul. Pojednou ho probudil dupot a zpěv. Otevřel oči a vidí, jak kolem něho tančí malé ženy, rozhazují plnýma rukama jeho hrachovinu a při tom rozpustile zpívají: „Každej krejčí, každej švec, myslí že je myslivec."
„Neřádi," rozkřikl se krejčí a rozzloben rozehnal se po nich. Ale to se mu nevyplatilo. Vrhly se na něho a tak ho doškrábaly, že přišel celý doškrábaný domů. Když se šel druhého dne podívat na svůj hrách, užasl - hrách se vypínal a měl hustý a silný lusk a ani jedno stéblo nebylo vytrženo.

„Vražedný milý"
V obecní kronice (Barákově), se dočteme zajímavý příběh, který se stal koncem 18. století. Matoušek z Horních Borů se zamiloval do Majdalenky, dcery mlynáře z Těšíkova mlýna. Rodiče však lásce nepřáli a nalezli své dceři ženicha jiného. Matoušek si proto pozval Majdalenku na odlehlé místo v lese Obštejně (Hauptštejně) zvané Divoženčí skály a tam ji ubodal dlátem. Na to ji pochoval do předem vykopaného hrobu a šel se sám udat. Byl pak v Brně oběšen. Majdalenku pak vykopali a pochovali na hřbitově.
Dále kronikář poznamenává, že se pamatuje ještě jako malý chlapec, že staré babičky zpívaly na robotě pouťovou písničku o tom mordě: "...Majdalenku nesou mládenci pod věnci a Matouška vedou kati k šibenici. Na žádné mé přání se mě neptejte, jak jsem já jí dělal, tak vy mě dělejte ...".
Písnička se zachovala pod názvem "Vražedlný milý" a byla zveřejněna v knize "Moravské národní písně" od Františka Sušila. Ve 2O-ti slokách tu líčí poeticky celou milostnou tragedii, částečně v přizpůsobené podobě. 

 Cesta nás vede dál lesem zvaným Haupstein(vlevo) a nad Těšíkem(vpravo). U Těšíkova rybníka vás potěší údaj: Bory už jen 1,5km. 

 

Náš nejkrásnější památný strom Javor mléč
Obvod kmene 225 cm, výška 22 m, stáří asi 100 let. Nachází se uprostřed polí v k.ú. Horní Bory asi 1 km směrem severním od obce k rybníku Těšíku. Vyhlášen na návrh ZO ČSOP Bory Městským úřadem Velké Meziříčí dne 30.1.1995 s laskavým svolením vlastníků pozemků. Strom je chráněn pro svůj dokonalý vzrůst jako významný krajinný prvek .

 

Hladíkův křížek

Pohled na Cyrilovské kopce nás provází celou cestu

Už jen pár kroků... a jsou tu první domy... 

Cíl...