Pověsti a příběhy

Ladislav Barák Pamětní kniha obce Horních Borů (založená 1947)

O Hamrech
Kdysi prý se zamiloval jeden myslivec do hezkého děvčete, ale to prý jeho lásku odmítlo. On se však zapřísáhl, že musí být děvče jeho žena a když se mu naskytla příležitost, dal duši svou zapsat čertu, aby dosáhl svého cíle. Čert to skutečně zařídil tak, že si děvče myslivce vzalo, ale vymínil si, že za dvacet let pro myslivce přijde. Když doba uplynula, odešel myslivec smuten do Hamrů, kde s čertem ujednal smlouvu a tam očekával svůj osud. Přišel na místo, naposledy se ohlížel po milovaných lesích, když spatřil jednu starou bábu, která sbírala chrastí. Jindy by si byl s chutí zasakroval, ale dnes ve své tísni, zavedl s babkou přátelský hovor a za řeči se jí zmínil o svém osudu.
Babka ho rozšafně vyslechla a pak povídá: "Nic se nebojte pantáto, já toho čerta oklamu. Sežeňte všelijaké peří a hrnec kolomaze." Myslivec vše obstaral a babka se namazala celá kolomazí a pak se vyválela v peří, které se na ni nalepilo. Potom si vylezla na jedli a uvelebila se na větvi.
Netrvalo dlouho a čert se objevil, vyzývajíc myslivce, aby ho následoval. „Půjdu s tebou," povídá myslivec, „ale pod jednou podmínkou, že mi uhodneš, co je to tam na té jedli za ptáka."
Čert se dívá, dívá, kroutí udiveně hlavou, a přece ptáka poznat nemůže. Mumlá si: "Pamatuju zde třikrát les, třikrát ves, ale takového ptáka jsem dosud nespatřil." Pak zařval, až se les otřásl. Babka se lekla a žuch dolů z jedle. Čert vylétl do povětří a ten tam, jen trochu smradu po něm zůstalo.

Paní louka
V jižní části obce, za mostem (směrem k Dolním Borům) rozprostírají se po levé straně potoka louky. Prvá, hned za mostem je majetkem Jana Ochrany č. 24 a dále pak Vladimíra Kříže z Dolních Borů. Za nepaměti měly asi tyto obě louky společného majitele a dodnes se jim říká „Paní louka". Vypráví se o ní, že za starých časů, byla majetkem vdovy, která tento pozemek v nějaké soudní při prohrála a po celý život pro tu louku se mnoho naplakala. Od té doby, kdykoliv hospodáři tuto louku kosí, vždycky prší a to prý jsou ty slzy vdoviny, které za svého života proplakala nad nespravedlivou ztrátou svého majetku.

O pokladu v Těšíkově stodole
Kdysi, před dávnými časy, hospodář tohoto domu za nějaké války v půlnoční době šel zakopat bednu s pokladem do párníku ve stodole. Jeho čeledín dosud dosud nespal a viděl, jak hospodář odnáší cosi do stodoly. Připlížil se tiše k vratům a vidí, že hospodář zakopává bednu v párníku do země. Druhou noc, když všechno v domě spalo, vzal krompáč a lopatu a jal se uschovaný poklad vykopávati. Tu se však před ním zjevil veliký černý kocour s ohnivýma očima. A čeledín, zachvácen hrůzou uprchl. Kolem roku 1900 byly v tomto domě skutečně nalezeny peníze, ale ne ve stodole, nýbrž vedle ní v malé zahrádce na záhonku. Při rytí záhonku přišlo se na stříbrný džbánek, plný stříbrných mincí z doby Jiřího z Poděbrad, které byly zality voskem. Asi v tomtéž čase, a na témže záhoně byl nalezen hliněný hrníček asi čtvrtlitrový plný zlatých peněz, také z doby Jiřího z Poděbrad a také voskem zalitý.

Cikáni
Další pověst vypráví, jak za kruté zimy přijeli k Těšíkům (č.27) na dvůr cikáni a prosili o nocleh. Hospodář jim dovolil spát ve stodole. Když se po chvíli šel podívat na cikány, co ve stodole dělají, hrůzou strnul. V dřevěné stodole pod doškem na mlatě udělali si cikáni veliký oheň a ohřívali se kolem. Plameny šlehaly až do patra a jiskry létaly po celé stodole. Když se hospodář vzpamatoval z leknutí, ihned poručil cikánům, aby oheň uhasili. Tu vystoupil před něho starý náčelník tlupy a povídá: Neboj se hospodáři, ani stéblo slámy ti ve stodole neshoří! Na to vzal otep slámy a zapálil v ní jedno stéblo. Stéblo shořelo celou otepí na popel, aniž se ostatní sláma kolem něho chytla.

O svaté studni
Pod „Křiby" na paloucích je studánka, odkud vytéká silný a studený pramen vody. Dle ústního podání stávala prý na těchto místech vesnice (Na Hejšinách či Vejšinách). Jednou se z obce Horních Borů zatoulala hospodáři svině a po dlouhém hledání nalezli ji u zmíněné studánky, jak zuřivě rýpe na palouce. Když svini odehnali, zjistili, že rýpala okolo zvonu, který již bylo vidět. Zvon vykopali, očistili a má prý býti na věži ve Velké Bíteši. Zvoní prý: "Sviňa vyryla zvon...., sviňa mě vyryla, panna mě umyla."

Pověst o skále v Borech
V lese nedaleko Těšíkova mlýna stojí černá, ponurá skála, zvaná lidově „Divoženčí skála". Vypráví se o ní, že v dobách, kdy ještě rostl kolem ní prales, v ní bydlily divé ženy zvané divoženky.
Stalo se, že blízko toho lesa měl své políčko chudý krejčí ze vsi. Na políčku měl zasetý hrách. Když hrách dozrával, tu milý krejčí zpozoroval, že mu jej někdo vytrhává a rozhazuje po poli. Vyšel si jedné měsíční noci na hlídku. Hlídal, až na něho padlo spaní a usnul. Pojednou ho probudil dupot a zpěv. Otevřel oči a vidí, jak kolem něho tančí malé ženy, rozhazují plnýma rukama jeho hrachovinu a při tom rozpustile zpívají: „Každej krejčí, každej švec, myslí že je myslivec."
„Neřádi," rozkřikl se krejčí a rozzloben rozehnal se po nich. Ale to se mu nevyplatilo. Vrhly se na něho a tak ho doškrábaly, že přišel celý doškrábaný domů. Když se šel druhého dne podívat na svůj hrách, užasl - hrách se vypínal a měl hustý a silný lusk a ani jedno stéblo nebylo vytrženo.

„Vražedný milý"
V obecní kronice (Barákově), se dočteme zajímavý příběh, který se stal koncem 18. století. Matoušek z Horních Borů se zamiloval do Majdalenky, dcery mlynáře z Těšíkova mlýna. Rodiče však lásce nepřáli a nalezli své dceři ženicha jiného. Matoušek si proto pozval Majdalenku na odlehlé místo v lese Obštejně (Hauptštejně) zvané Divoženčí skály a tam ji ubodal dlátem. Na to ji pochoval do předem vykopaného hrobu a šel se sám udat. Byl pak v Brně oběšen. Majdalenku pak vykopali a pochovali na hřbitově.
Dále kronikář poznamenává, že se pamatuje ještě jako malý chlapec, že staré babičky zpívaly na robotě pouťovou písničku o tom mordě: "...Majdalenku nesou mládenci pod věnci a Matouška vedou kati k šibenici. Na žádné mé přání se mě neptejte, jak jsem já jí dělal, tak vy mě dělejte ...".
Písnička se zachovala pod názvem "Vražedlný milý" a byla zveřejněna v knize "Moravské národní písně" od Františka Sušila. Ve 2O-ti slokách tu líčí poeticky celou milostnou tragedii, částečně v přizpůsobené podobě.

O jednom zapomenutém kamenu
Na okraji lesa v mírném svahu u paty rybníka nazývaný Horník se nachází opracovaný kámen obdélníkovitého tvaru velikosti asi 70x50 cm. Na čelní straně v horní části je vytesaný kříž a pod ním tento nápis. „Zde byla zavražděna Antonie Šmardová v noci dne 25.-26. května 1888". Tento pamětní kámen připomíná místo tragedie nešťastné lásky dvou milenců.
Josef Fronc, syn Josefa Fronce, rolníka z Horních Borů č. 28 se zamiloval do hezké Toničky, dcery panského hajného Šmardy z hornoborské hájenky č. 41. Josefovi a Toničce rodiče v lásce bránili a proto se milenci rozhodli, že skončí sebevraždou.
Sešli se o půlnoci u zmíněného rybníka a dohodli se, že Josef zastřelí nejprve Toničku a potom sebe. Josef Fronc svou milenku zastřelil, ale ke své sebevraždě již nenašel dosti odvahy a z místa tohoto hrůzného činu uprchl.
Byl však vypátrán a odsouzen k dvacetiletému žaláři, který mu byl na jeho přání změněn na desetiletý s temnou komorou a postem v den výročí vraždy. Asi po 4 letech se však ve své cele oběsil. Tak vymřel rod Fronců v Horních Borech.

O raráškovi
V Horních Borech žil bohatý sedlák, který vlastnil veliký statek. V truhle vždycky míval dost zlaťáků a nikdy nepoznal, co je to nouze.
Aby měl svůj majetek v bezpečí před zloději, pořídil si dobrého hlídače, psa Tyrase. Byl to pěkný černý huňáč, veliký jako tele., sluch měl, že na hon cesty slyšel cizí kroky, čich měl tak výborný, že našel každou zaběhlou slípku a utíkat dovedl, že by ho střela nepředběhla. Takový to byl pes.
Sedlák se o něj dobře staral, dal mu postavit boudu jako hrad a misku neměl nikdy prázdnou.
Tyras hlídal jako ostříž a díval se na hospodáře tak rozumně, že sedlák kolikrát řekl: "To zvíře jen promluvit a byl by z něj celý člověk."
Když šel někdy s Tyrasem do polí a zasedl na mezi, uložil se pes k jeho nohám a díval se mu tak upřeně do očí, že sedláka až mrazilo. Skoro měl ze svého psa strach.
Kolik let už byl Tyras ve statku, když uhodily zlé časy, přihnala se válečná bouře. Kde kdo měl co lepšího, zazdíval to ve sklepě a schovával, kam se dalo. Mnozí zakopávali hrnce s penězi v lese, jiní je skryli pod kořeny stromů na sadech u stavení. A do tajných skrýší snášeli šaty, peřiny, cínové nádobí i jídlo.
Náš sedlák nasypal peníze do kameninového hrnce, přikryl je pokličkou a v noci je zanesl na mez svého pole, tam kde stály tři vysoké lípy. Pod těmi při lucerně vykopal hlubokou jámu a do ní uložil svůj poklad. Pak jámu zasypal, obložil drnem a udupal, aby nikdo nepoznal, že zde bylo hnuto zemí.
Při této práci stál vedle sedláka věrný Tyras. Moudře všechno sledoval, a když už odcházeli, řekl mu hospodář: "Tyrásku dobře hlídej a nikoho k těm penězům nepouštěj".
Tyras zasvítil očima, zaštěkl a ve velikých kruzích třikrát oběhl jámu.
A zase běžel čas...
Vojna nadělala ve vsi velké škody, hodně chalup se změnilo ve spáleniště, pole zpustla a ti, kdo si opravdu dobře neschovali peníze, přišli o všechno.
Sedlák se radoval, že má své peníze v bezpečí a že si za ně koupí co potřebuje. Když bylo nebezpečí opravdu pryč, vzal motyku a šel ke třem lípám. A už ne v noci, ale za poledne. Tyras byl s ním.
Sotva však sedlák zvedl motyku a chtěl začít kopat, vyskočil pes proti němu jako divý. Štěkal, vrčel, zuby cenil, pak i kousl. Sedlák nechal kopání, odvedl psa domů a zavřel ho do komory, kde ho přivázal na řetěz a zamkl. Pak se vrátil na mez a chtěl kopat. Ale Tyras tu náhle zase byl a zle na pána dorážel.
Sedlák se skutečně rozhněval: "Hlupáku," řekl psovi, „poručil jsem ti, abys hlídal moje peníze před zloději, ale ne přede mnou!"
Pes zasvítil očima a odpověděl lidským hlasem: "Na tos měl myslet, když jsi mě žádal, abych k penězům nikoho nepouštěl. Já jsem ty peníze uhlídal přede všemi a uhlídám je i před tebou. Jsem rarášek a peníze patří mě!"
A kde nic - tu nic, pes se najednou ztratil, jako by se propadl. Sedlák chvíli stál udiven, ale pak se vzpamatoval a začal znovu kopat. Už to šlo bez nesnází a brzy našel v zemi svůj hrnec. Ale když odklopil víko, byl hrnec prázdný. Jen na dně leželo trochu hlíny.
Peníze byly pryč - rarášek Tyras je odnesl.

O vodníkovi
V Manovu mlýně u Netína zdržoval prý se kdysi dlouhý čas vodník. Chodil každého večera do mlýnice a škádlil tam mleče, tak že konečně tam nechtěl žádný mlet. Mlynáře to mrzelo, tak přemýšlel, jak by vodníka vypudil z domu. Konečně po dlouhém přemýšlení přišel na dobrý nápad. Přivedl si jednoho komedianta, který mimo jiné dělal také s dvěma medvědy rozličné kousky. Ti medvědi byli tuze zlí, takže mimo jejich pána žádný se nesměl k nim přiblížit.
Když se přiblížil večer, komediant odepjal medvědům řetězy a pustil je do mlýnice. Sám s mlynářem schoval se do mlýnice, aby viděl, co se bude dít. O jedenácti hodinách ozval se venku u stavidel jakýsi šplechot a hned na to objevil se vodník ve mlýnici. Měl na sobě zelený fráček a z levého šosu mu kapala voda. Začal si pohvizdovat a běhal sem tam po mlýnici. Tu vrazil vodník v koutě na medvědy. Ti se hned zdvihli a pustili se do milého vodníka. Každý si ho z jedné strany upřímně obejmul a počali ho svými drápy škrábat po hlavě, po obličeji a po celém těle. Vodník se svíjel a křičel pořád: „Pšic kočky!" Ale medvědi nedbali na zakřikování, škrábali a trhali vodníka, jak mohli. Konečně se milý vodník nějak těm medvědům přece z jejich náručí vykroutil a huš! - hned byl z mlýnice venku.
Mlynář s komediantem div se smíchem nezadusili, když to všecko viděli.
Jestli medvědi vodníka dobře vyplatili v první noci, vyplatili ho v druhé noci ještě lépe, takže sotva živý ze mlýnice ke stavidlům dolezl.
Ráno když šel mlynář ke stavu pouštět vodu, seděl tam vodník celý rozškrábaný a ptal se mlynáře: „ Kmotříčku, máte tam u vás ještě ty kočky? Koukejte, jak mě sloty celého rozedraly ."
„ Milý brachu," povídá mlynář, „těch koček se tak hned nezbavím, ty mi z domu nepůjdou. Musíš si dát před nimi pozor, aby tě ještě třeba celého neroztrhaly."
„To milý kmotříčku, vás musím opustit, když ty kočky vám nechtějí z domu."
Mlynář div radostí nevýskl a myslel si: "Jen táhni, odkud ´s přišel!"
Na to se vodník s mlynářem rozloučil a odešel - žádný neví kam. Víckrát už potom se ve mlýně neukázal.
Mlynář komediantovi dobře zaplatil a mleči se do mlýna táhli zase jako dříve.

Kříž ve Škarkách

 Kříž je postavený na památku rolníka Jana Kučery z Vídně, který zde v roce 1895 byl „stromem zabit". Jan Kučera se narodil 31.5.1837 ve Vídni č. 14 a v lese na Škarkách pracoval jak se říkalo na „panském" a spadl na něho strom. Z vyprávění pana  Václava Ambrože a brožurka o obci Vídeň (1995)

Založení kaple v Mostištích
V osadě Mostištích severně od Velkého Meziříčí se rozkládající, na pahorku se rozkládá malý úhledný kostelík. Nedaleko tohoto je malá kaplička.
Dokud bylo toto místo prázdné, často kolem jdoucí různá vidění měli. Ze kterých jeden příklad uvádím.
Šel jednou rychtář z vesnice Borů pocházející, z Velkého Meziříčí od zprávy domů. Bylo mu jíti osadou Mostištěmi. Přicházeje k mostu, vedoucímu přes řeku Radostínku, spatřil po pravé straně temný předmět, podobající se lidské postavě. Z prvního ouleku se vzpamatovav, promluvil k předmětu: „Chval každý duch Hospodina a Ježíše, jeho syna!" Duch odpověděl: „Chval si ho sám!" Rychtář konečně došel ku shora zmíněnému místu, kamž také duch se dostal. Na tomto místě zmenšoval se stále a stále, až konečně zmizel zraku rychtářovu. Ten více mrtev než živ dostal se domů.
Jest tomu více než 50 let, co naši předkové vystavěli kapličku na tom místě, kterou až do dnešního dne s krásným obrazem Bohorodičky spatřiti můžeš.
Jistě, tato pověst není z Borů, ale jedná se tu o rychtáři z Borů...

Kolektiv autorů: Pověsti z Velkého Meziříčí a okolí, Vydavatelství M. Smejkal, s.r.o., Žďár nad Sázavou, 1996 Ilustrace Oldřich Inochovský